V Bosně a Hercegovině, která bývá také často nazývaná evropským orientem, lze nalézt na mnoha místech stopy, které tam zanechali Češi a to zejména v Sarajevu. Jedná se hlavně o české architekty, ale v hlavním městě této země v srdci Balkánu můžeme najít i práci českého fotografa, rozhlasového redaktora nebo pivovarníka.
Při procházce Sarajevem vám určité části města můžou připomínat středoevropské metropole či města. Není to jen zdání. Nejen na území Bosny a Hercegoviny ale i v ostatních zemích bývalé Jugoslávie tvořilo mnoho českých architektů, ze kterých zde většina nejen pracovala ale i žila.
Nejznámější z těchto architektů je Karel Pařík. Tento český rodák narozen v Jičíně roku 1857, který do Sarajeva přišel ve svých 26 letech po Rakousko-Uherské okupaci Bosny a Hercegoviny v osmdesátých letech 20. století, zde tvořil bezmála 60 let. Tento architekt postavil v Bosně na 150 budov a z nich 70 v Sarajevu. Dnes jsou tyto budovy významnými stavbami v Sarajevu, jako například: Národní muzeum, Národní divadlo, islámská fakulta, synagoga, také budova vlády a školy. Obhajoval historické části města a navrhl výstavbu nových částí města od Koševa k Sarajevském polji. Karel Pařík dal svou osobní pečeť a velký přínos k urbanizaci Sarajeva za časů Rakousko-Uherské okupace.
Národní muzeum
Budova Národního muzea je nejvýznamnějším dílem Karla Paříka v Sarajevu. Muzeum bylo založeno v roce 1885 a pro návštěvníky bylo otevřeno 1. února 1888. Budova je postavena ze čtyř pavilonů, které jsou propojeny terasami a ve prostřed je dobře udržovaná botanická zahrada. Práce na budování tohoto objektu trvaly až do roku 1913. Celá budova Národního muzea je vystavěna v neorenesančním duchu a je bez pochyby nejlepším dílem Karla Paříka.
Aškenázská synagoga
Během Rakousko-Uherské správy existovala sefardská a aškenázská obec. Aškenázové přišli do Sarajeva až po roce 1878 a synagogu začali stavět v roce 1901. Tvar chrámu je postaven s vyklenutými úhelnými kopulemi na vysokých „bubnech“ a pokrývají ho pseudomaurské dekorace (které mají poukázat na jejich východní původ). V průběhu stavby byl prováděny změny Paříkem, který je považován za autora objektu a samotná synagoga byla dokončena v roce 1902. Dnes je toto jediná aktivní synagoga v Bosně a Hercegovině.
Evangelický kostel
Karel Pařík byl jedním z nejplodnějších architektů své doby. Jedno z jeho mnoha monumentálních děl je i evangelický kostel. Je to jediný evangelický kostel, který byl postaven za Rakousko-Uherské vlády, byl postaven v roce 1899 podle jeho návrhů v románsko-byzantském stylu. Křidla objektu byla dostavena až v roce 1911. Dnes tato budova slouží jako Akademie výtvarného umění.
Vijećnica
V roce 1891 pracuje Pařík na projektu další významné budovy v pseudomaurském stylu – Vjećnici. Pařík nechtěl přijmout požadavky ministra Benjamina Kalaje a proto návrh nebyl přijat. Výstavbou byl pak pověřen Aleksander Wittek, tomu jako vzor posloužila mešita Kemala II. v Káhiře. Po jeho smrti stavbu dokončil Čiril Iveković- a to v roce 1896. Budova byla vystavena ve stejném stylu jako to původně zamýšlel Pařík. Za dob Jugoslávie měl tento objekt funkci Národní knihovny. V občanské válce v 90. letech byla budova zničena a dnes se pracuje na její rekonstrukci.
Šeriatská škola
Mezi Paříkovy první realizované projekty patří Šeriatksá škola. Byla postavena r. 1887 v bohatém pseudomaurském dekorativním stylu a s elementy a detaily shromážděných z různých regionálních škol islámského umění. Je v ní otevřeno Muzeum města Sarajeva v roce 1949, které má archeologické, historické, etnografické a umělecké sbírky. Dnes je tato budova je Fakulta islámských věd.
Hotel Evropa
Karel Pařík také projektoval první moderní hotel a to Hotel Evropa. Postavil ho v roce 1882 Gligorije Jeftanović a slavnostně byl otevřen 12.12. 1882. Plných 110 let to byl nejúhlednější hotel v Sarajevu, od jeho otevření až po jeho vypálení 1.8. 1992. Mnoho básníků, malířů, umělců všech profilů a politiků pobývalo v tomto hotelu v době císařství, království Jugoslávie a také později za dob SFRJ. Rekonstrukce hotelu byla dokončena a hotel byl oficiálně znovu otevřen 12. prosince 2008. na své 126. narozeniny.
Dalším z Čechů kdo sice jen krátce, ale přece významně působil v Bosně byl Alfons Mucha. Tento malíř dostal v roce 1900 zakázku od komisaře pařížské Světové výstavy vyzdobit pavilon Bosny a Hercegoviny. Ač se to často o Muchovi nezmiňuje, byl i výtečným fotografem a tak se nejprve vydal s fotoaparátem na Balkán, a až po nasbírání materiálu začal malovat ohromné dekorativní plátno. Mucha se rozhodl, že toto pojme jako vyprávění příběhů z dějin této země počínaje pravěkem, Římany, Slovany až po příchod různých náboženství (islám, pravoslaví, katolicismus) včetně herezí. Hlavní, čelní stěnu pavilonu zobrazil jako „trůnící“ mladou ženu, Bosnu, která nabízí produkty své země Světové výstavě.
Působivá plátna měla posílit primární habsburskou ideu bosensko-hercegovinského pavilonu: je to mírový a všestranný rozkvět oblasti, která spadala pod rakouskou správu, a bezproblémové soužití jejich občanů, a to muslimů a Slovanů. Muchovi bylo dáno za úkol zaplnit horní část centrálního výstavního prostoru. Zodpovědně se na toto připravil – podnikl několik cest na Balkán, kde studoval krajinu, architekturu, poznával tamější lidi, kulturu a zvyky. Z toho udělal několik nad sebou položených pásových scén. V hlavním nabízí alegorie Bosny své plody světové výstavě, další zase znázorňuje příchod Slovanů a zobrazuje soužití křesťanství, pravoslaví a islámu. Tato účast na světové výstavě pro něj byla prestižní, zahrnovala možnost vytvořit dílo s velkým myšlenkovým obsahem, a také tímto měl příležitostí představit boj utlačovaných národů za svobodu.
Tito dva čeští rodáci výrazně pomohli jak k modernizaci a jakémusi přiblížení k západu Sarajeva a Bosny jako takové ( na tom má hlavní zásluhu Karel Pařík) ale i k přiblížení západu k Bosně a její kultuře, jako to udělal Alfons Mucha ve svých malbách.
Tamara Grabovac
