Když se v 90. letech Slobodan Milošević rozhodl k rekordnímu tisknutí peněz, které dovedlo bývalou Jugoslávii k inflační krizi, měla jsem o hračky postaráno. Hrála jsem si tenkrát s bankovkami, jejichž hodnota byla nulová a vzhled „nulovitý“. Každé dítě jich tenkrát mělo plný ranec, ale ani jedno nedokázalo přečíst dlouhatánské číslo.
Mé hračky byly ze dne na den zajímavější. Stejně tak se tehdejší ceny enormně zvětšovaly (přesněji řádily) a reálné platy snižovaly ze dne na den. Bylo mi šest let a bydleli jsme v Bělehradě. Na sídlišti byla spousta dětí. V létě jsme vysedávali před barákem na schodech nebo v zahrádce a vymýšleli nějakou zábavu. Za inflace jsme nemuseli, o zábavu bylo vystaráno každý den. Každý měl tašku plnou peněz, které ještě před pár hodinami byly platné. Holčičky měly kabelky plné peněženek, kluci měli krabice, jež představovaly kasy. Byly jsme šťastné děti, protože jsme měly fůru peněz a mohly si za ně v babiččině zahrádce postavit dům. Nikdo z nás tehdy nechápal skutečnost, že všechny ty peníze nemají žádnou cenu.
CHUDÍ MILIARDÁŘI
Byly pěkné – já měla nejradši žlutou bankovku se slečnou se šátkem na hlavě. Bylo to sice „jen“ sto tisíc, ale bankovka to byla pěkná a patřila k té slavné sérii bankovek z doby inflace. Bylo jich tolik a jejich hodnoty rostly takovou rychlostí, že se na nich často objevil stejný obrázek, stejná postava, jen byla změněna její barva a přidána nula. Ani na jednu z bankovek, již jsem jako malá měla a hrála si s ní, do smrti nezapomenu. Mám je dodnes a dodnes si je prohlížím s obdivem. Dneska mají numizmatickou hodnotu, ne sice velkou, ale já bych je neprodala ani za nic.
Měly různou velikost a barvu. Lidé nejčastěji vzpomínají na tu, která měla největší cifru – na narůžovělou s tváří srbského spisovatele Jovana Jovanoviće Zmaje v hodnotě 500 000 000 000 dinárů. Někteří mají celé album a na internetu se s nimi hojně obchoduje. Mají po letech daleko větší cenu než tenkrát.
Já měla jako malá všechny inflační bankovky. Dnes mám uschované jen některé z nich. Nevzpomínám si, kdy jsem si je z Bělehradu do Prahy přivezla, byly možná zastrčené mezi hračkami, které jsem si při přestěhování s sebou vzala, nebo jsem si je přivezla později. Pokaždé však, když se na ně podívám, vidím tu všední situaci:
Hrajeme si s dětmi před barákem a máme spoustu peněz. Pořád si vedeme záznamy a hádáme se, kdo líp přečte co největší číslo. Měli jsme jich tolik, že jsme všem těm obrozencům na nich zobrazeným načmárali rohy, fousy, klobouky, knírky, motýlky, kravaty … Po chvíli šel někdo kolem a hodil nám další z bankovek, jež před pár minutami přestaly mít hodnotu. Čísla byla čím dál větší. Vzpomínám si, jak šla kolem babička na nákup, potřebovala vejce. Když se vracela, koupila jedno vejce za 10 000 000 dinárů, hodila mi pár bankovek a šla zase domů. Všichni jsme obdivovali inflaci, všichni jsme byli boháči, nikdo to nechápal.
ŠŤASTNÉ DĚTI, ZOUFALÍ RODIČE
A zatímco my jsme byly šťastné děti inflace, naši rodiče bojovali. Přestala veškerá výroba, protože vyrábět se už nevyplatilo – skoro polovina pracujících byla na nucených dovolených. Supermarkety byly smutně prázdné a lidé již ani ne uměli přečíst ceny ve spleti bezcenných bankovek s neuvěřitelně velkým počtem nul, které dennodenně rostly. Dokonce i kavárny a hospody, jež byly vždy symbolem veřejného života v Srbsku, zavíraly, protože nebyly suroviny a ceny pití byly daleko větší než finanční možnosti obyvatelstva. Začal boj o chleba. Ceny se zdvojnásobovaly každých 16 hodin, platy spadly na nepředstavitelných pět německých marek. Výplaty se začaly vydávat týdně a v dinárech.
A lidé čekali. Čekali na suroviny v regálech, které byly pořád tragicky prázdné. Čekali na výplatu, jenže než se jí dočkali, peníze už neměly skoro žádnou hodnotu. Hned po výplatě lidé kupovali marky, kde mohli, na ulicích se hojně směňovalo. Jednou se strejda vrátil z města se sáčkem plným jablek a oznámil nám, že než si stačil dojít pro výplatu a zajet koupit nějaké marky, hodnota jeho výplaty se snížila natolik, že žádné marky pořídit nemohl. Utratil celou výplatu za pár kilo jablek. Připadalo mi to všechno vtipné – všichni kolem mě se starali jen o jídlo a já přebírala pytle plné peněz!
HLAVNĚ NĚCO KOUPIT
Táta pracoval v Archívu Srbska. Často mě bral na návštěvu do práce, někdy jsem s ním vysedávala a čekala na výplatu. Jeden jeho kolega běhal ve výplatní den kolem s igelitkami plnými octa. Když se ho všichni ptali, co bude dělat s tolika litry octa, sám nevěděl. Ale bylo to jediné, co mohl ve chvíli, kdy dostal výplatu, koupit. Koupit něco byl úspěch, protože ke koupi nebylo vůbec nic!
Když jsem si zrovna nehrála s dětmi před barákem, většinou jsem své bankovky rovnala do babiččiných kabelek doma. Bylo to o tolik lepší než peníze z Monopolů, byly to skutečné peníze! Jenže, co jsme za ty skutečné peníze doma jedli? Cokoliv, co se dalo. Koupit se přitom nedalo skoro nic. Jediný úspěch na nákup těch nejdůležitějších surovin spočíval v čekání. Nejdřív se čekalo, aby lidé mohli začít čekat dlouhou frontu před obchodem. Pak se čekalo, jestli se člověk dostane na řadu a něco dostane. To mě nebavilo. Nechápala jsem, proč pořád musím utíkat před obchod a čekat, dokud mi lidé neřeknou, že už čekat nemusím, že čekání skončilo. Obzvlášť proto, že jsem si jako dítě myslela, že se lidé po dlouhém čekání také něčeho dočkají. To byla všední situace – lidé se chodili do obchodů dívat na prázdné regály a ptát se, kdy přijdou nějaké zásoby.
PŘÍDĚLY
Ti nejšťastnější, kteří měli okna s výhledem na obchod a viděli vykládat zásoby, tryskem pádili čekat frontu na své dva litry oleje. Někdy něco i pořídili. Zásoby však nestačily. U nás jsem k obchodu utíkala vždy první já a čekala, než mě přijde vystřídat babička. Záchranou byly příděly v práci. Rodiče domů nosili kuřecí maso, pytle s moukou a listové těsto. Lidem nezbývalo než se zásobovat. Podle toho také vypadal náš jídelníček – babička dělala denně kuřecí vývar s domácími nudlemi a jako hlavní chod byly šišky. A zatímco ostatní už to nemohli ani cítit, já babiččiny šišky milovala!
Děda byl vždy hlava rodiny, měl talent na šetření peněz. Naučil mě číst, psát, plavat, počítat a hrát poker. Hráli jsme často a dlouho. Já hrála s kabelkami plnými peněz – to se málokterému dítěti v tomhle věku podaří! Na pravoslavné Vánoce dal děda každému vnoučeti jednu marku. Marka se posléze stala jedinou skutečnou měnou.
Jako ilustraci k tehdejší ekonomické a sociální krizi uvádím ceny některých důležitých surovin z roku 1993 a reálnou možnost obyvatelstva si je koupit:
- Průměrná výplata v listopadu 1993: 130 000 000 din
- Průměrný důchod v listopadu 1993: 50 000 000 din
CENY SUROVIN:
- Chleba (600 gr): 3 500 000 din
- Mléko (litr): 4 500 000 din
- Maso (1 kg): 300 000 000 din
- Klobása (1 kg): 500 000 000 din
- Brambory (1 kg): 25 000 000 din
- Vejce (1): 10 000 000 din
- Jablka (1 kg): 20 000 000 din
- Mouka (1 kg): 17 930 000 din
- Olej (litr): 99 000 000 din
- Cukr krystal (1 kg): 77 970 000 din
- Sůl (1 kg): 87 202 000 din
- Prací prášek (1 kg): 304 512 000 din
- Mýdlo na mytí prádla (1): 52 598 000 din
Průměrný obyvatel Srbska si tedy za svoji měsíční výplatu mohl koupit například 22 kg chleba nebo 28 litrů mléka nebo 430 gramů masa nebo 260 gramů klobásy nebo 5,2 kg brambor nebo 13 vajec nebo 6,5 kg jablek …
Průměrný důchodce si mohl koupit 8,5 kg chleba nebo 11 litrů mléka nebo 160 gramů masa nebo 100 gramů klobásy nebo dvě kila brambor nebo pět vajec nebo 2,5 kg jablek…
Inflace však rostla dál. V lednu roku 1994 o zhruba 113 procent denně. Zatímco marka činila 12. listopadu 1994 jeden milión dinárů, 21. ledna už to bylo 13 biliónů 373 miliard. Dokážete si to vůbec představit?
Publikováno ZDE.
Chcete li se juknout na galerii bankovek, klikněte sem.
