Teď, když už nejsi na tomto světě
Nechť toto Fado vypluje do nebe
A ty nauč anděly jeho zpěvu, aby tě doprovázeli,
zatímco hladíš kytaru jako dívčí vlasy uchvácen první láskou.
Cvičte každým dnem, abyste mě v dokonalé tonalitě přivítali
Onoho podzimního dne, protože já tak nějak myslím, že to bude na podzim
Až budu na seznamu cestujících na onu druhou stranu řeky
Ke břehu, na kterém růže věčně kvetou
Ke břehu, na kterém ovoce je zralé, na kterém se zpívá a hraje a pláče
Ale jen z radosti, jako když na návštěvu nějaký milovaný host na věčnost přichází
A ty slzy jsou pro ty, jež zůstávají tady…v šedi všednosti.
Teď, když už nejsi na tomto světě, můj příteli
Já musím sám, s touhle tlupou nenadaných nešťastníků
Které jsi společně se mnou nakazil hudbou,
Marně se snažit, abychom našli ten akord, který bude znít harmonicky
Kvůli kterému jsi jen ty uměl tak bolestivě zlámat prsty
Tak, že jsme si mysleli, že už se nikdy nenarovnají
A jen ty jsi uměl přeskočit hlasem na onom tajném místě
V nějakém půltónu neexistujícím v notovém zápisu
A nějakým neobyčejným způsobem nás rozveselovat
Zatímco nám, jako slzy
Z raněného srdce ztéká
Krev…
Teď, když už nejsi v tomhle krásném jaru
A ani v žádném jiném, tady,
Zatímco tvůj hlas a kytara odzvánějí v našich vzpomínkách
Já se snažím, věř mi, kůže mi z prstů slézá
Vší silou a touhou zopakovat některé písně
Ale každý tón: staccato, rubato, moderato, forte či piano
Nové rány otevírá…
Tomuto krásnému jaru říkám: „Už tady není můj přítel s kytarou…“
A pak společně pláčeme
Sami, jaro a já, jako bychom byli nepřáteli
Osamělí, každý na své straně vzpomínek
To, že už tady nejsi, můj příteli,
To jen znamená, že musím opatrně, na oblaka,
Psát verše a posílat je tobě, měsíčním svitem a hvězdným třepetáním
Abychom i tyto rány v písně proměnili…
A ty, tu a tam,
nesměj se tomuto přání – není nic k smíchu,
Nějakou kometou, kterou hvězdou ihned ověnčíme,
Pošli nějaký ten akord, aby nám srdce zaplesala za doprovodu kytar, jako někdy,
Alespoň přibližně jako někdy.
Nesen neklidem duše vždycky jsi jako první dobýval nová místa
Vždyť i teď jsi nedočkavý mezi anděly pospíšil,
Tahle jsi zanechal a jako svůj mezi své jsi odešel…
Ale to není fér…
Takhle to nemělo být a můžu ti říct, že nám chybíš velice
Žal nás rozpouští a slzy v perly přetváříme,
Ne, že by naše slzy byly drahocenné
Ale to proto, že na tvém jménu spočívají
A tak, zatímco písně se jedna za druhou řadí
Každé z nich jednou perlou zaskočilo, a zdá se, jako bys tu také byl
Jako by ses v zánosu dětských hrátek, rozpustilostí
Schoval někde tady, za barem nebo za rohem a necháváš nás, abychom se trápili,
Takhle nedokonalí,
A jako by ses měl každou chvíli objevit s tím tvým úsměvem,
Lehce nakloněnou hlavou a šťastně-smutnýma, melancholickýma očima
A najednou, jako zázrakem, všichni budeme vědět co je nám radno činiti
Kytary budou jako samy od sebe hrát, jaro se bude opět smát a…
Neboť vždycky všechno bylo jednoduché a dosažitelné
Pokud jsi byl s námi ty.
Tady máš, na konec, jednu obyčejnou zprávu o nás, na této straně řeky
Teď, když mezi námi nejsi a
I to jaro bylo zmatené a i ten květ váhal
A léto se nějak nepřibližuje, říká se, že schouleně pláče někde v Africe
A přitom všechno se naoko odvíjí normálně
Krom toho, že my všichni, které jsi miloval,
A kteří tě milujeme
Kráčíme s velikou dírou na hrudi.
Než přijde den, kdy každý z nás podle svého jízdního řádu
Pomalu…
Na druhý břeh…
Přejde…
Do té doby…
Namísto července, 7. června 2010
Angor
