„No tak, když už klábosíme o všem možným, je taky načase zpracovat téma rodnýho města. Co takhle jedna malá esej s originálním názvem…
PROČ MILUJU BĚLEHRAD?
Já miluju Bělehrad.
Já miluju Bělehrad, sama nevím proč.
Já miluju Bělehrad, protože se nachází na soutoku dvou řek. Jsou to Sáva a Dunaj. Sáva a Dunaj se už po staletí vlévají do všech domácích úkolů, slavnostních proslovů a příležitostných básní. Sáva a Dunaj jsou dědictví.
Sáva a Dunaj se vlévají přesně pod Kalemegdanem, kde bije do očí (bu-bu-bu-bu-buch!) nekrásnější výhled na slepé koleje a staré dobytčáky, na které kdosi dávno zapomněl. (…)
Já nejvíc miluju Kalemegdan. Na Kalemegdanu stojí jedna římská studna, do které jakýsi chlapík strčil svoji ženu, tak ho potom zavřeli. Toho chlápka i tu studnu. Studna je zavřená i kvůli tomu, že v Bělehradě žije spousta lidí, který by tam taky rádi strčili svou ženu. Jinak, Bělehraďanům je dovoleno mít jen jednu ženu. Tomu se říká monotonie!
Jinak, v Bělehradě, jak toto slovo napovídá, žijí Bělehraďani. Bělehraďani se dělí na rozené Bělehraďany a na ty, co přišli bůhví odkaď. Rození Bělehraďani jsou buď strašně starý nebo jsou úplně maličký. Ostatní přišli bůhví odkaď a porodili úplně maličký Bělehraďánky a Bělhraďanečky. (…)
Ruku na srdce – ve srovnání s Paříží, Londýnem, Benátkami a Ivanjicí , kde jsem strávila prázdniny u tety, Bělehrad není bůhví jaký zázrak. Akorát nedovolíme, aby to řekl někdo jiný, protože jsme zamilovaní. (…)
Já miluju Bělehrad taky kvůli tomu, že se všude jinde už po týdnu hrozně nudím, a pak si říkám, co se tam asi děje.
Já miluju Bělehrad, protože mi srdce hrozně buší, když vlak jede po železničním mostě, když se vracím domů a furt si tak nějak říkám: bůhví, co se všechno semlelo, co jsem byla fuč. A vono – nic!
Já jsem mistryně v milování Bělehradu!“
Úryvek z knížky Hej, nisam ti to pričala (Hej, tohle jsem ti ještě nevykecla) srbského spisovatele Moma Kapora, o kterém zde přibude více slov a více počtení!
