V těchto deštivých dnech, kdy Balkán je z velké části pod vodou a my v Česku přihlížíme jeho neštěstí z dáli, se na mém webu moc věcí neděje. Nemá to nic společného se záplavami, to ne! Jen se mi zachtělo psát diplomky a stránky jsou opuštěné. Kamarádi také nic nepíšou!
Tak aby nebyly smutné, nechť je rozveselí tento maličký příspěvek, drobný kousek mé rozpracované diplomové práce, která se věnuje tématu Bělehradu, komentovanému překladu povídkového cyklu srbského autora Moma Kapora.
Nebe
Nad ústím Sávy do Dunaje se ženou mraky a mlhy se mísí s východními a západními větry – dramatické nebe se podobá velkému bojišti nějaké nebeské bitvy. Na něm se zobrazuje kdykoliv během dne duchovní stav jeho obyvatel.
Lidé, kteří vyrostli na kamenném břehu pod tak vzrušující kulisou, musí mít rozmáchlá gesta, prudkou povahu a nestálou letoru. Tito lidé, kteří přese všechno zůstávají ve svém městě, na křižovatce větrů, zatímco dějiny ho boří a mění ho v popel, zemina a vrstvy listí překrývají stopy osad a zmizelých civilizací, jsou schopní své město vždy znovu pozvednout, ležérně a bez větších nároků, to město člověku šité na míru. Přívětivé, jako dobře známá hospoda, na kterou jsme od dětství zvyklí. Město, které nezastraší náhodného pocestného svou velikostí, ale připoutá si ho stovkami neviditelných nití navždy ke svému srdci.
Ústí Sávy a Dunaje
Snad časem více!
Vanja
