V naší zemi, se k tématu „noví muslimové“, jak jim říká Reis Cerić, čili „wahabisté“, jak jsou obyčejně nazývaní v médiích, nebo „saláfisté“, jak si obvykle sami říkají, většinou přistupuje dosti povrchně. Určitě můžete vysvětlit tyto terminologické zmatky a stručně říct o jaké že se to muslimy vlastně jedná?
Neexistují žádní „noví“ a „staří“ muslimové. Jsou muslimové jako takoví, muslimové, jak je definuje Korán a Sunna Proroka islámu, kteří v největší míře existují po celém světě víc než jeden tisíc a čtyři sta let. Toto rozdělení přichází z bosňáckého náboženského vedení, a je jen jedním z nepřípustných výrazů jeho nezodpovědného používání jazyka ve veřejném diskursu, a takovéto použití jazyka tento rok jen prohloubilo všechny „mezery“ mezi Bosňáky, rozhádalo je a obrátilo proti sobě. Na druhé straně, tímto přehnaným a nevkusným oslovováním muslimů „novými“ nebo „starými“ naše náboženská špička vědomě a úmyslně amnestovala sama sebe od jakékoliv zodpovědnosti a iniciativy, aby se některé věci včas a v zájmu islámu a muslimů vyřešily a daly na své místo.
Bosenští muslimové
V Bosně ve skutečnosti percentuálně největší podíl tvoří tradiční bosenští muslimové a pak „wahabisté“- muslimští puritáni a věční „spravovači“ světa, kde tradiční autentický islám nezapadá do jejichchudé optiky a Prorok islámu pro ně není dost dobrý, ale dělají z něj karikaturu- chaotického vousatého pastýře s obyčejnými velbloudy. Svůj rodokmen pojí se Saúdským nespokojencem ze sedmnáctého století Muhammadem ibn Abdul-Vehabou, napůl vzdělaným reformátorem, který vyhlásil džihád proti všem muslimům (později s pomocí dynastie Saud, které pomohl svými falangami aby se vyšplhala na politický trůn).
V srdci muslimské říše kreslil krví hranice dnešní Saúdské monarchie, v neslavné alianci s imperialistickou Británií napadal muslimské autority, měl na svědomí tisíce zabitých lidí v Karbale, v Nadžafu i jinde a také potoky krve v posvátných muslimských městech Mekka a Medína, Taif a jinde. S jménem tohoto člověka je spojen titul a ideologické dědictví dnešních „wahabistů“, které někteří místní bosňáčtí politici nezodpovědně a nepřesně staví na stejné místo s tradičními muslimskými právními školami nebo madhhaby (také mazhab nebo mezheb – pozn. autorky).
Wahábismus je ve skutečnosti nespokojené puritánské hnutí, netolerantní ke všemu, co se neshoduje s jeho ideologickým pohledem, a proto je často náchylné k metodám vražedné ideologie, která si nevybírá prostředky k dosažení svých cílů. V podstatě se jedná o nevzdělané, nevychované, zmatené lidi, kteří brání svým dětem aby se například učili ve škole biologii, a nevědí přitom, že to, čím se tato ušlechtilá disciplína zabývá, je v nejužším vztahu s Bohem. Na jedné straně se chlubí, že jsou jedinými opravdovými následovníky Proroka islámu, a na druhé straně jejich vlastní nevědomost a neznalost náboženské praxe dávají rány do samotného srdce islámské náboženské doktríny.
V několika evropských zemích se v posledních několika měsících intenzivně debatuje o zákazu nošení nikábu, s tím, že v některých zemích to vedlo k přijetí zvláštních právních předpisů v této oblasti. Jaký je váš postoj k tomu?
Jak se terorismus stal celosvětovým problémem lidské společnosti, tak se nejzodpovědnější političtí vládci naší planety pokusili vytvořit nový systém kultury bezpečnosti se zcela novými opatřeními a normami, aby tento nešťastný globální jev alespoň dostali pod kontrolu. V tomto smyslu vyvstala otázka jak rychle, efektivně a bezchybně identifikovat každého jednotlivce na zemi. Na ráně nových bezpečnostních opatření ve světě se našly burky a nikáby jako nedílná součást kultury oblékání některých muslimských žen dnešní doby, a to zejména těch, kterým nestačí muslimské normy oblékání, tak jak je přikázal Korán před více než čtrnácti stoletími. Ty stanovují, že muslimka má k modlitbě přistupovat pokryté hlavy, odhaleného obličeje, zakrytých rukou až po zápěstí a nohou po kotníky.
Pokud muslimka takto oděna může před „Boží tvář“, proč by nemohla před jakékoliv stvoření, které On stvořil? Pokud to není výsledek ideologického donucování, jako je případ burky v Afghánistánu za období Talibanu, nebo produkt jejich vlastní motivace napodobení žen Proroka, o kterých Korán výslovně uvádí, že „nejsou jako ostatní ženy“ (Al-Ahzab, 32), tak trvání na nošení burky a nikábu je nejvíce věcí osobní volby a nejméně věcí víry a náboženského přesvědčení.
Pokud se odborníci na lidská práva shodují, že tento kus oděvu je nepostradatelný v korpusu lidských práv, pak jsem ten první, který nenechá sáhnout na lidská práva, ať už je řeč o čemkoliv, ale v tom případě by to nemělo být spojeno s vírou a nemělo by se ospravedlňovat vírou, a utvářet tak vlastní náboženskou tradici mimo miliardu a půl muslimů ve světě karikaturou a anachronickým pohledem, ale sníženo na úroveň svého vlastního výběru módy. Do té doby, než se k nám začali dostávat „ulamové“ (islámský učenec, vykladač šaríe a znalec právní vědy – pozn. autorky) z Arabského poloostrova, jsme neměli problém s burkami a nikáby, nýbrž jsme v Bosně všech těchto pět a více staletí islámu měli svoje babičky, matky, sestry a dcery, které na sobě měly rozpoznatelný místní šátek, bosenský, a zakrývaly si hlavu tak, jak Korán káže, a nikdy a nikomu, dokonce ani během komunistického režimu, to nečinilo potíže.
Žena muslimka
Co mne osobně vadí v celém tomhle zmatku a falešně vnuceném problému ohledně burky a nikábu je, že někteří muslimové si neuvědomují, že existují miliardy důležitějších věcí, které je pro jejich vlastní pokrok třeba naléhavě řešit. Poté mohou zbývající volný čas trávit nějakou debatou o nikábech a burkách, protože to je poslední „důležitá“ věc v pořadí, která dnes stojí před tolika muslimy. Já bych býl šťastnější, kdybych zítra v Bosně viděl více univerzitních profesorek muslimek se silným povědomím o své náboženské identitě a jejích hodnotách, které nosí nebo nenosí šátek, místo hromady žen v pasti burek a nikábů, odtržených od světa a života, tak jako mnoho dalších muslimek ve světě, kterým dal islám svobodu a důstojnost, ale které někteří muslimští vládci zajali, ponížili, zbavili svobody a základních lidských práv ve dvacátém století a odsoudili je jako nutné zlo, bez kterého se však nemůžou obejít.
S ohledem na výsledky referenda ve Švýcarsku o zákazu minaretů můžeme mluvit o vytváření anti-muslimské atmosféry na Západě?
Na Západě, ve větší či menší míře, je anti-muslimská atmosféra od pádu Granady r. 1492. Faktem je, že Západ není zcela spokojený s přítomností několika desítek milionů muslimů v její společnosti. Neví, že je islám, s jeho základními hodnotami v období muslimského Španělska a Sicílie a později na Balkáně, vetkán do samého srdce západní evropské kulturní identity. Aniž by to věděli, nebo nechtěli vědět, na Západě- zejména v integrující se Evropě, nejsou ani schopni dokončit svůj vlastní příběh o své kulturní identitě. Nebudou ho ani moci dokončit, dokud nebudou vědět, co jí muslimové dali a že jejich hodnoty leží v její architektuře, hudbě, literatuře, filozofii, umění a civilizačních úspěších.
To se dá snadno zjistit, protože jsou o tom napsány kopce rukopisů a literatury. Tímto způsobem by zmizelo, nebo by se alespoň zmírnilo to, co je tradičně anti-muslimské prostředí v Evropě a na Západě. Případ Švýcarska jen ukazuje, že v Evropě, i když někdy jen příležitostně, zavládne virus islamofóbie, a pak to někteří muslimové v Evropě a na Západě často odnášejí.
Jste ze Srebrenice. Jak byste se vyjádřit k událostem patnáctého výročí genocidy: od příjezdu Tadiće a Erdogana, k novým provokacím Dodika a skutečnosti, že Bosna a Hercegovina je pravděpodobně jedinou zemí v Evropě, která se v parlamentu nijak nepostavila ke skutečnosti genocidu v Srebrenici?
Byl jsem na poslední dženaze (muslimský pohřeb – pozn. autorky) v Potočarech. Moje sestra, poté, co pohřbila jediného syna, ten den pohřbila i manžela. To byl konkrétní důvod pro mou přítomnost tam. V poslední době se vyhýbám návštěvě Potočar v tento den, protože se na tomto místě naposloucháte přespříliš pokryteckých řečí politiků a zahraničních diplomatů, stejně jako zbytečných arogancí našeho náboženského vedení každý rok. Po celý den tam roní krokodýlí slzy a vedou své propagandistické řeči, pak odjedou a nikdy si už nevzpomenou ani na Potočary, ani na Srebrenici.
Dodikova politika
Pokud jde o Tadiće a Erdogana, oni tam byli nejsvětlejšími postavami. Pokud ne z lidských, tak alespoň z dobře promyšlených a diplomatických důvodů Tadić sebral sílu a přijel do Potočar. Před západní veřejnosti se prezentoval jako humanista a demokrat a své zemi ještě více otevřel dveře do Bruselu. Od něj se v současné době ani u nás ani v Bělehradě už nemohlo více očekávat.
Erdogan je nepopiratelně naším přítelem, je to skvělý diplomat, politik a ze srdce lobbista pro Bosnu. Jedním pohybem učiní pro naši a svou zemi více než celá banda našich kolegů politiků za čtyři roky svých mandátu. Jen se bohužel zdá, že ani Erdogan ani Tadić nemají důstojný ekvivalent ani v bosenské politické a ani v její náboženské špičce.
To, že je náš parlament jediný, který jasně nedefinoval vztah ke genocidě v Srebrenici na rozdíl od většiny demokratického světa, jasně ukazuje, že bosňáčtí politici na národní úrovni nejsou ani odpovědní ani schopní, že dokonce i v této oblasti je Dodikova politika absolutně převládající, a že je to jen daň, kterou platíme díky politice některých bosňáckých politiků a dokonce i naší náboženské špičce, která silně foukala do Dodikových plachet v posledních volbách a tím největší bosňácká strana prohrála volby u většinové entity Bosny a Hercegoviny. To je jen ukazatel toho do jak nevhodných rukou se dostala politická a náboženská žezla v této zemi. Nyní máme to, co máme.
Turecko se čím dál více vrací na světovou scénu jako vlivný faktor. Myslíte si, že jeho rostoucí zájem v těchto oblastech může pomoci konsolidovat situaci v regionu?
Přes podezření, které přichází z orientalistických kruhů v Bělehradě i přes myšlenku, že je na Balkáně na vzestupu „neoosmanizace“, by návrat Turecka do těchto oblastí přinesl prospěch všem. Turecko je opravdová regionální mocnost, která je stejně dobře přijímána v muslimském světě jako na Západě. Je významným členem NATO a spolehlivým spojencem Ameriky. Má zřetelnou muslimskou většinu, ale také příznačné sekulární hodnoty. V tomto rozsahu se vyvinulo a stalo se silným faktorem stability do takové míry, že je dnes pro Evropu potřebnější než Evropa pro něj. Turecký hlas je dnes slyšet daleko a je brán vážně. Proto ani my, ani nikdo v balkánském regionu by k tomuto hlasu neměl být hluchý.
Zdá se, že zahraniční politika Bosny a Hercegoviny, a to zejména ta část, která vytváří bosenské politické vedení, není schopna se identifikovat k zemím islámského světa tak, aby umožnila Bosně a Hercegovině zůstat mezi Východem a Západem: je tohle skutečně vůbec možné?
Bosňácká zahraniční politika je tak špatná, že se skoro ptám zda vůbec existuje. Není zde v tomto segmentu téměř žádná osoba s rozeznatelným a vlivným diplomatickým rukopisem a stopou. Proto je obtížné očekávat nějakou transparentní zahraniční politiku, zejména tu, která by vyvažovala vztahy Bosny na Východě i na Západě, jako je tomu v případě Turecka. Jinak si ale myslím, že je možné vytvořit takový vztah.
This post is also available in: Bosnian
