Rusko-gruzínský konflikt
Když kosovský parlament letos v únoru jednostranně vyhlásil nezávislost na Srbsku, a vytvořil tím nový stát, který většina západního světa uznala, mnozí se obávali destabilizace poměrů v regionu. Albánci, kteří jsou v současné době většinovými obyvateli Kosova, totiž tvoří významnou menšinu v dalších okolních státech, zejména v Makedonii.
Ačkoliv se tam spory mezi albánskou menšinou a slovanskou většinou při červnových volbách skutečně vyostřily, makedonské spory byly zastíněny událostmi v samotném Kosovu, protesty v Srbsku, dopadením Radovana Karadžiče a na začátku srpna ozbrojeným konfliktem v Gruzii, který vypukl kvůli Jižní Osetii.
Válka, která v době psaní tohoto článku plní titulní strany nejen českých médií, tam ale nezačala z ničeho nic. Jižní Osetinci se snaží připojit ke své severní části, která je součástí Ruska, již od rozpadu Sovětského svazu. Boje, které tam probíhaly na začátku devadesátých let, skončily udělením široké autonomie. Výměnou za to zůstala Jižní Osetie, na kterou pak po dohodě dohlížely mírové sbory složené z Rusů, Gruzínců i Osetinců, součástí Gruzie.
Ale ani to nepřineslo skutečný a trvalý mír. Nicméně ani Rusko se neodvážilo uznat samostatnou Jižní Osetii, i když druhé osetské referendum v roce 2006 dopadlo jednoznačně pro odtržení od Gruzie. Důvodem jistě nebyla snaha Moskvy o udržení územní celistvosti Gruzie, vždyť Rusové mají v oblasti mnoho strategických zájmů. Ty jsou navíc pro Kreml o to důležitější, o co těsnější jsou vztahy Gruzie a USA.
Oficiální uznání nezávislosti jednostranně odtrženého území totiž není jednoduchá záležitost a má svá diplomatická pravidla. Zásadní pravidlo mezinárodní politiky pro takové případy říká, že není možné uznat stát, který se chce odtrhnout od jiného bez jeho souhlasu. To sice není vždy nejlepší řešení pro všechny obyvatele problematických oblastí, ale široké respektování takové zvyklosti předcházelo nedozírným a nepředvídatelným následkům, které by snahy rozštěpit státy přinesly.
Tak to alespoň bylo do začátku letošního roku, kdy západní svět v čele s USA a většinou států Evropské unie včetně Česka uznal jednostranné vyhlášení samostatného Kosova. A to přes nesouhlas Srbska a mimo jiné také Ruska. Přitom se západ v době, kdy do Kosova po bombardování Srbska mířily mezinárodní jednotky, zavázal, že Kosovo samostatné nebude.
Tento krok ale uvolnil ruce Moskvě, která byla v záležitosti Srbska a Kosova ignorována. A tak když v srpnu vyvrcholily vojenské pokusy Gruzie o znovuzískání plné kontroly nad Jižní Oseti, Kremlu už vlastně nic nebránilo vyslyšet dvacetileté volání po nezávislosti tohoto území. A z Moskvy padaly stejné argumenty jako z Washingtonu při uznání Kosova. Rusové při protiútoku pronikli až na samotné území Gruzie za osetské hranice. A proč ne? Vždyť Clinton také bombardoval a obsadil část Srbska…
Motivem pro obsazení Jižní Osetie a Abcházie ruskou armádou samozřejmě nebylo Kosovo. Motivem byly ruské strategické zájmy. Situace a vývoj v Osetii se od Kosova značně liší, přesto je zde zřetelná souvislost. Západní svět totiž svévolným uznáním Kosova navzdory zvyklostem a předchozím dohodám zbořil pravidlo, které dosud drželo strategické zájmy mocností na uzdě. Pokud teď západ vyzývá Rusko, aby respektovalo územní celistvost Gruzie, je to, jako když zloděj volá, chyťte zloděje.
Proč Kosovu dopřát odtržení a Osetii ne? A co když zesílí odtrženecké nálady v srbské Vojvodině? Jak se zachová Evropská unie? A co Baskicko ve Španělsku, Severní Irsko v Británii, maďarské obyvatelstvo na jižním Slovensku, 2,5 milionu Turků v Německu a dalších zemích? Řekl „vyspělý“ svět s Ruskem, že válka je cestou k respektování samostatnosti? Důsledky nezávislosti Kosova mohou být horší, než kdokoliv předpokládal.
psáno v srpnu 2008
